V pátek nad ránem jsme prý dosáhli na Evropské radě v Bruselu velkého úspěchu v debatě o migraci. Ve skutečnosti se odehrálo něco úplně jiného. Západoevropské země se rozhodly, že je pro ně společně fungující Evropská unie a zachování Schengenu důležitější než snaha vysvětlit zemím střední Evropy, že ve společném klubu se občas i dává, nejen bere. Nemusí to tak ale platit navždy.
Celému summitu dominovala migrace a někteří čeští politici dokonce tvrdili, že Evropa je těsně před rozpadem kvůli německé vnitropolitické krizi, italské populistické vládě a další vlně migrantů. Jenže bavorský Horst Seehofer začal ve sporu s Angelou Merkel couvat už před summitem (a na začátku summitu se od něj distancoval i jeho dosavadní spojenec, rakouský kancléř Sebastian Kurz), italská vláda měla sice silné řeči, ale nakonec jen poměrně přijatelné požadavky, a do Evropy dnes přichází o 96 procent méně lidí než v době skutečné krize v roce 2015.
Co tedy na první pohled dramatické jednání, táhnoucí se od čtvrtečního odpoledne do pátečního svítání, přineslo? Nejvíce pozornosti se soustředilo na Německo a na to, jak si po složitém sestavování německé koalice s první velkou krizí poradí kancléřka. Výsledek ale byl v podstatě jasný už před summitem, když se na její stranu postavil nejen francouzský prezident a Benelux, ale i nový španělský premiér, ochotu ke kompromisu projevil premiér řecký – a těsně před summitem odmítl obnovu vnitřních hranic v Evropě rakouský kancléř. V tu chvíli bylo v podstatě jasno a hrálo se už jen o to, jak budou vypadat detaily dohody s Itálií.
Italové do zápasu nastoupili velmi útočně a chvíli se zdálo, že dohoda bude hodně složitá. Nový italský premiér hned na začátku nabral pro diváky doma v Itálii spoustu bodů tím, že chtěl zablokovat celé závěry Evropské rady. Vynutil si tím dlouhé noční prodloužení, ale věcně toho moc nezměnil – s jeho požadavky souhlasila většina přítomných. A tak máme slib jednat o uprchlických táborech na severu Afriky (i když je zatím všechny severoafrické země odmítají a nad jejich souladem s mezinárodním právem visí velký otazník), země, které jsou první na ráně (Řecko, Itálie, Malta a Španělsko) mohou zřizovat uzavřené tábory, kde se bude rozhodovat o žádostech o azyl (a ze kterých budou vraceni ti, co neuspějí, místo toho, aby se pokoušeli zmizet někde v Evropě).
Dohodlo se i pár dalších důležitých věcí, třeba to, že vzniknou jasnější pravidla pro práci lodí, zachraňujících topící se lidi. Pravda, nebude to podle českého receptu (aby lodě vůbec nevypluly), protože většina evropských lídrů se orientuje ve věcech, jako je námořní právo a národní suverenita, takže vědí, že některé hraběcí rady jsou dost mimo mísu. Nová pravidla díky ochotě zodpovědných zemí zabrání tomu, aby lodě, které zachrání tonoucí, nevěděly, kam plout a kdo tyto lidi přijme, aby posoudil jejich žádost o azyl. Tento systém bude dobrovolný – ale je jasné, že všichni budou pečlivě sledovat, kdo se zapojí a kdo se jen veze.
Na summitu prý vyhrál také Visegrád. Ano, znovu se řeklo, že již dva roky mrtvé kvóty jsou zatím stále ještě mrtvé. Také se v očích zbytku Evropy potvrdilo, že země Visegrádu umí ze členství v Evropské unii těžit (a dělají to rády, občas i bez ohledu na pravidla), ale nejsou ochotny nic pořádného investovat. A teď nemluvím jen o neochotě přijmout z Itálie nebo Řecka nějakou skupinu lidí, bezpečnostně je prověřit a podle práva rozhodnout o jejich nároku na azyl.
Mohli jsme přijít s čímkoliv jiným, co by ukázalo, že jsme skutečně ochotni pomáhat těm, kteří to potřebují. Mohli jsme třeba Itálii nabídnout, že zajistíme plný provoz jednoho z táborů, kde budou ti, co připlují do Itálie, čekat na rozhodnutí o azylu. A taky konečně dávat na rozvojovou pomoc tolik, kolik bychom měli – zatím jsme trapně na polovině cíle, ke kterému jsme se zavázali, a v rozpočtu na další roky se žádná změna neplánuje. Místo toho český přístup k věci definovalo premiérovo prohlášení před začátkem jednání, že migrace „není náš problém“.
Mimochodem, hezkou ilustrací toho, jak hluboko jsme v očích ostatních zemí klesli, byla i fotodokumentace summitu. Zatímco český premiér se fotil s kolegy z Visegrádu, aby oslavili své „vítězství“, západní premiéři sdíleli na sociálních sítích především to, jak společně diskutují a jak se aktivně snaží najít kompromisní znění dohody. Detail, který však hodně vypovídá o tom, jak se chováme vůči ostatním.
Sečteno a podtrženo: Česko možná vyhrálo pár hezkých titulků v domácích novinách a premiér možná ubere nějaké body Tomio Okamurovi (o kterém na jednu stranu mluví v rozhovoru pro francouzské Le Figaro jako o extremistovi, na druhou s ním spokojeně vládne). Německo svou schopnou politikou zachránilo Schengen a otevřené vnitřní evropské hranice.
Ale zároveň vzniká síť dohod mezi některými zeměmi, jak si budou předávat migranty a řešit jejich žádosti o azyl i návraty. První spolu hned po summitu uzavřely Německo, Řecko a Španělsko a další velmi rychle následovaly. Český premiér prohlásil, že nikdy žádnou podobnou dohodu neuzavře, i když jediné, k čemu by se měl zavázat je, že případné uprchlíky, registrované v ČR, převezme od Německa zpátky. Místo toho říká – milý sousede, jsem rád za tvé investice a přístup na tvůj trh, ale pomoc a dodržování pravidel ode mne nečekej. A kvůli takovému sobeckému přístupu se může velmi rychle stát, že země mimo síť těchto dohod začnou být vnímány jako rizikové – a na jejich hranicích se objeví kontroly. Za pár let tak může prostor pro volný pohyb bez hranic vypadat úplně jinak a my budeme sčítat těžké škody, které nám toto páteční „vítězství“ přineslo.
Psáno pro server Info.cz.
