Od konce druhé světové války platilo, že se Evropa vždy může spolehnout na USA. A že přes všechny možné výkyvy vzájemných vztahů euroatlantické spojenectví přežije vše. Jenže pak přišla černá labuť Donald a Evropa pochopila, že se o sebe musí postarat sama.
Ať se dělo, co se dělo, Evropa a USA se vždy vzájemně podporovaly, vždy jsme se považovali za dva majáky západní civilizace, kterým dávalo smysl fungovat společně. Jenže pak přišel Donald Trump a ve volební kampani (i díky zkušené ruské pomoci) slíbil, že učiní Ameriku opět skvělou. Líbivé heslo ale v sobě skrývalo hrozbu americkým partnerům – bude to na váš účet.
Bylo to poznat na Trumpových útocích na volný obchod s Mexikem a Kanadou a s Pacifikem či na vyhlášení obchodní války Číně (která nakonec možná nejvíc poškodí evropské výrobce oceli a hliníku). A je to znovu a znovu poznat na tom, že Trump zcela ignoruje pravidla spojenectví a vzájemné komunikace, na kterých celá transatlantická vazba stála. Bylo to vidět právě na nezájmu sladit politiku vůči Číně a raději udělat líbivá gesta nových cel na hliník a ocel, která ale semelou i ty, vůči kterým nejsou oficiálně namířena. Bylo to vidět na tvrdých útocích vůči německé hospodářské politice a dlouhodobému přebytku Německa v obchodě s USA. A je to vidět v plné nahotě i při vypovězení jaderné dohody s Iránem.
Můžeme dlouho debatovat o tom, jestli by mohla být tato dohoda lepší, jestli se Iránu neustoupilo příliš, jestli neměla řešit i jiné věci. Všechno se dá vždycky vylepšit, ale Trumpem vypovězená dohoda bylo to nejlepší, co se diplomatům podařilo za 40 let od islámské revoluce s Iránem vyjednat – zejména díky aktivnímu zapojení evropské diplomacie, pro kterou byla dohoda o iránském jaderném programu prvním velkým úspěchem.
Po Trumpově pomýleném kroku Británie, Francie a Německo opakovaně zdůraznily, že se pro ně nic nemění – jenže součástí dohody s Iránem bylo i oživení ekonomické spolupráce a návrat Iránu na mezinárodní trh s ropou. Pokud skutečně Trump zavede nové sankce vůči Iránu, bude to znamenat stopku i pro evropské firmy a banky, které si nemohou dovolit narušovat americké sankce, pokud mají jakékoliv aktivity i v USA – a Irán dostane do ruky jednoduchý argument, proč znovu urychlit obohacování uranu.
Pro Evropu z toho plynou ještě tři další lekce: zaprvé, na USA se bohužel již nedá spoléhat – a je otázkou, zdali se to s příštím americkým prezidentem zlepší nebo jestli jsou Trumpem aktivně podporované izolacionistické nálady v USA už tak silné, že návrat nebude možný.
Zadruhé: silnou zbraní evropské diplomacie byl přístup na evropský trh a podpora evropských investic do dané země. Jenže dokud budou USA schopny pomocí vlastních sankcí zablokovat i evropské firmy, nebudeme schopni dělat vlastní skutečně nezávislou diplomacii.
A zatřetí: pokud nás mají USA brát vážně, musíme výrazně zlepšit naše vojenské schopnosti a umět fungovat nezávisle na USA. To neznamená, že máme rezignovat na spolupráci v NATO – ale musíme být schopni bránit naši bezpečnost i bez USA (či třeba Turecka), pokud to bude potřeba. A poznámka na okraj: vojenskou schopností není jen dostatečné vybavení zbraněmi, ale i schopnost „evropská“ vojska reálně nasadit.
Psáno pro deník E15.
