Měli bychom blokovat čínské investice do evropských firem jen proto, že pocházejí ze země, které příliš nerozumíme, která oproti nám rychle roste a které se kvůli její velikosti i finanční síle trochu bojíme?
Jakákoliv investice na světě se dělá kvůli jedinému cíli − kvůli zisku. Může jít o zisk finanční, když kupuji vysoce profitabilní firmu. Může jít o zisk nových trhů, když kupuji silného hráče na trhu, na který chci vstoupit a nechci nebo nemohu na něm začínat od nuly. Může jít o zisk větší síly mé skupiny, pokud kupuji firmu, která mi dává šanci pro výrazné posílení vertikální či horizontální integrací. A může jít o zisk technologický, pokud kupuji firmu, která vlastní technologie, které bych jinak musel draze a zdlouhavě vyvíjet.
A právě ta poslední strategie vyvolala aktuální vlnu volání po omezení čínských investic. Proč mají naše skvělé moderní technologie využívat i jiní než my, ozývá se poslední dobou zejména z Německa. Ale opravdu chceme, aby stát určoval soukromým vlastníkům, že někomu nemohou prodat podíly ve svých firmách? A měl by se navíc stát schovávat za Evropskou komisi, která by měla zkoumat, jestli je kupní cena „tržní“, nebo nikoliv?
Posoudit tržní cenu je nesmírně složité, protože určité investice mají pro některé investory přidanou hodnotu právě ve zjednodušení vstupu na nový trh nebo získání nových technologií. Pokud kupuji konkurenta na stejném trhu, má pro mě menší hodnotu, než pokud bude stejnou firmu kupovat někdo, kdo dosud na evropském trhu nepůsobí a vedle fungující firmy získá třeba i různé licence (které by konkurent, jenž už na stejném trhu působí, nepotřeboval, a nemají pro něj tedy žádnou hodnotu) nebo technologie. Nabídkové ceny se tak mohou výrazně lišit − a přitom budou obě z pohledu kupujících „tržní“, protože každý si cenu kupované firmy ocení jinak.
Řada čínských investic do evropských firem je vedena také snahou využít evropské znalosti k posílení své pozice na domácím trhu − což je další důvod pro vyšší akviziční cenu, neboť díky úspěchu na obrovském čínském trhu se může i vyšší investice rychle vrátit.
Z ekonomického pohledu je proto naprosto nesmyslné, abychom státu dali pravomoc zakázat investice z jedné jediné země jen proto, že pro ně mají evropské firmy často vyšší hodnotu, než kdyby je kupoval investor z Evropy.
Je logické a správné, že si každá země chrání strategická odvětví, ať už jde o telekomunikace, přepravu ropy a zemního plynu, energetiku či vojenský průmysl. V těchto klíčových odvětvích by měl stát umět jasně chránit národní zájmy − a měli bychom dokázat najít shodu i na evropské úrovni. Jenže třeba neustálé debaty okolo plynovodů South Stream a Nord Stream jasně ukazují, že taháme za kratší konec a i velké země dokážou rychle podlehnout pozlátku (ruských) peněz. O to méně dává smysl, proč bychom se měli zaměřovat na čínské investice, když tady máme mnohem větší problém − investice ruské, tedy investice ze země, jejíž oficiální strategií je škodit Evropě, získávat v ní vliv nejen ekonomický, ale i (a možná hlavně) politický.
Určitě bychom měli na Čínu mnohem více tlačit v oblasti ochrany duševního vlastnictví − ale na to jsou jiné nástroje než zakazování investic. A pokud chceme, aby evropské firmy kupoval evropský kapitál, tak hledejme cesty, jak našim firmám otevírat zahraniční trhy tak, aby na ně mohly vstupovat bez partnerů a aby i Evropanům dávalo smysl výrazně více investovat doma. Je to mnohem složitější a pomalejší, ale má to smysl − na rozdíl od vytváření umělého nepřítele a získávání politických bodů. Když budeme chytří a odpracujeme si to, mohou čínské investice pomoci i rozvoji Evropy.
Psáno pro Hospodářské noviny do rubriky Pro a Proti.
