ZONKY.CZ Tomáš Prouza je ekonom a bojovník za práva klientů finančních institucí. Založil a vedl server www.penize.cz, v letech 2004-2006 byl náměstkem ministra financí, kde mimo jiné usiloval o snížení bankovních poplatků. Možná ho znáte z pořadu České televize Krotitelé dluhů, ve kterém pomáhal hledat řešení pro lidi uvízlé v dluhových pastích. “Spousta Čechů neumí říkat ne. Protože má něco soused, tak si to pořídí taky, i když nevědí, k čemu jim to je,” říká v rozhovoru Prouza, který dříve pracoval jako ředitel péče o klienty finančně-poradenské společnosti Partners. Byl také expertem Světové banky pro ochranu klientů na finančním trhu. Od června 2008 je členem představenstva Asociace finančních poradců AFIZ.
Jak dlouho se profesně věnujete problematice peněz?
Od roku 2000, kdy jsme zakládali server www.penize.cz. Tam jsme začali řešit, jak s penězi nakládat, jaké jsou možnosti bankovních domů, výše poplatků a podobně. V té době se začínal ukazovat problém se spotřebitelskými úvěry, a to hlavně s nebankovním financováním. Byly tady třeba firmy, které dokázaly účtovat desítky procent na úrocích a svůj byznys měly postavený na tom, že prakticky za cokoli jste mohli dostat padesátiprocentní sankci.
Proč je pro vás tohle téma tak důležité?
Protože jsem viděl až příliš mnoho nešťastných příběhů lidí, kteří se dostali do pasti kvůli různým půjčkám. Oni se sice snažili ty smlouvy pochopit, jenže byly udělané tak složitě, že ani neměli šanci. To pro mě byla první inspirace, když jsem viděl, že se jedná třeba o 50 stránek právních dokumentů, kterým nemá normální člověk šanci porozumět. Pak vidíte celé byznys modely, které jsou právě na tomhle postavené…
V čem podle vás dělají Češi při zacházení s penězi největší chyby?
Většina Čechů neplánuje. Nevědí, co chtějí s penězi dělat za 5, za 10 let, žijí v horizontu příští dovolené. Když se jich na to zeptáte, tak na vás budou jen zírat, proč by měli mít nějaký plán, co dělat s penězi za 20 let.
Proč tady tohle povědomí chybí?
Protože to většinu lidí nikdo neučil. Jsou tu stovky tisíc lidí, kteří prošli rukama exekutorů, ale spousta z nich neví, jak se jim vyhnout. Neučí se o tom ani ve školách. Občas se dítě dozví, co je hypotéka, co je podílový fond nebo kreditní karta, ale nikdo je už neučí základní finanční plánování. Zároveň jim nikdo neříká, že základem finančního přežití je dokázat si občas něco odříct. Od devadesátých let se tady nastavila kultura úplně opačně – utrácejte, utrácejte, máte právo mít se dobře. Jen tady podepište úvěr.
Co všechno by měl běžný člověk v rámci finanční gramotnosti znát?
Měl by vědět, kolik peněz potřebuje na rok dopředu. Lidé většinou vidí jen svoje běžné výdaje, ví, co potřebují na běžný provoz.
Ale už třeba netuší, kolik stojí nová pračka nebo střecha. Lidé se nedostanou do problému kvůli tomu, kolik si kupují chleba nebo másla, ale protože se jim něco stane, musí řešit nějaký mimořádný výdaj, a oni nemají jedinou korunu rezervy. To vnímám jako nejhorší českou vlastnost se zacházení s penězi – jedeme na doraz, utrácíme sto procent svých příjmů.
Na jaké informace se zaměřit při rozhodování se pro půjčku?
Lidé obvykle řeší jen výši měsíční splátky z pohledu výplaty, zda se do ní dokážou vejít. Už si ale nespočítají, kolik reálně zaplatí celkem. Skoro nikdo si nevezme tužku a papír a nedá si ta čísla pod sebe. Kdyby to udělali, viděli by, že dovolená v Egyptě na úvěr je nestojí 50 tisíc, které si půjčili, ale že za ni v reálu na splátkách zaplatí i jeden a půl násobek…
Na jaké nabídky nereagovat?
Na takové, které si reálně nemůžu dovolit. Vyžaduje to sebedisciplínu, kterou spousta lidí nemá. Důležité je rozmyslet si, jestli si půjčuju na něco, co mi přinese skutečnou hodnotu. Pokud to je na lepší dům, novou koupelnu nebo střechu, tak pro mě má smysl. Ale půjčit si na dovolenou v Egyptě, kdy za 7 dní teple pak budu rok a půl splácet, nedává logiku. Jenže společenský tlak, který je vyvíjen na lidi, je strašně velký. Prostě pohled, že člověk má právo pořídit si všechno, co chce.
Jaké typy půjček jsou nejnebezpečnější?
Ty, u kterých nerozumím podmínkám. Pokud dostanu smlouvu, k tomu všeobecné obchodní podmínky, pak ještě speciální podmínky a ještě vedle ceník a nejsem schopen pochopit, co ty dokumenty říkají, jak na sebe odkazují, jsou tam volně definované pojmy a termíny, třeba jako povinnost informovat o nepříznivé změně. To jsou věci, které by mě měly vyděsit. Stejně by mě měly vyděsit půjčky, u kterých jsou možné pokuty ve výši desítek či stovek procent půjčené částky. Největší nebezpečí je tam, kde člověk ručí svým bytem nebo domem. Prostě pokud na mě přijde exekutor, jsem schopen to nějak přežít, ale pokud budu ručit svým domem, je to cesta do pekel.
Co v situaci, kdy mám několik půjček, včetně těch od nebankovních společností, a nejsem schopen splácet?
Pokud už na vás neklečí tři exekutoři, má cenu zkusit konsolidaci půjček. Zjistit možnost vše přefinancovat někde jinde za jednodušších, férovějších podmínek. Pokud už je problém, existují organizace, které lidem pomáhají projít celým tím procesem. Je ale nutné si ověřit, že mi poradí někdo v rámci nějaké charitativní aktivity, nebo to dělá za rozumnou cenu, protože je tady také spousta příživníků, kteří lidem za „malý poplatek“ nabízí, že jim vyřídí osobní bankrot. Jenže to většinou vede k tomu, že jen lidi „zkásnou“ o jejich poslední rezervu, o posledních 5 tisíc, které ještě mají…
Máte nějakou osobní zkušenost s někým, kdo si takto naběhl?
Když jsme dělávali s Českou televizí pořad Krotitelé dluhů, tak byl celý seriál postaven na lidech, kteří se dostali do problémů. Někdy to bylo jejich marnotratností, ale často spíš neschopností pochopit, co podepisují. Vysekat je ze spárů firem, které říkaly: Podepsal jsi? Tak to je jen tvůj problém… to bylo občas hodně těžké.
Kdy se vyplatí vzít si půjčku?
Ve chvíli, kdy mě její splácení nedostane na hranu, že bych neměl rezervu na nějakou neočekávanou situaci. Půjčka má smysl, když je k něčemu reálnému. Když zhodnotím majetek, investuju do dětí a podobně. Nebo když řeším zdraví. Ale ať to je půjčka na řešení reálného zdravotního problému, ne na zlepšení kosmetického vzhledu.
Takže půjčku na nová prsa nebrat?
Je to stejné jako s dovolenou v Egyptě. Je to stejně rizikové. Spousta lidí to udělá, a pak je to dovede do průšvihu.
Co půjčka na vánoční dárky nebo na dovolenou? Tzv. neadresná půjčka….
Pořád platí česká klasika: štěstí si člověk za peníze nekoupí. Kupou dárků a věcí si lásku nezískáte.
Podle čeho si stanovit výši půjčky?
Podstatný je základní měsíční příjem, základní výdaje a schopnost budovat si nějakou rezervu, každý měsíc alespoň něco ušetřit, i když budu splácet půjčku. Mohou to být stokoruny, tisícikoruny.
Co finanční rezerva pro případ nezaměstnanosti nebo nemoci. Jak vysoká by měla být a na jak dlouho by měla vystačit?
Minimálně by měla stačit na tři čtyři měsíce běžného provozu. Teď jsme v situaci, že pokud chce člověk pracovat, tak práci většinou najde. Pokud ale ekonomika půjde zase trochu dolů a bude větší nezaměstnanost, tak se tomu rezerva musí přizpůsobit a musí být výrazně větší.
Spousta lidí chce investovat a hledají si proto finančního poradce. Na co se při jeho výběru zaměřit? Aby se nejednalo jen o automatickou nabídku produktů od firem, od nichž má poradce provizi.
Provize tam vždy nějaká je. I tady je potřeba strávit nějakou dobu na internetu a podívat se na pověst konkrétní firmy i člověka. Pokud už někdo přijde s nějakým návrhem, tak se ho přímo ptám, co za to má. Když mi to řekne, tak s tím mohu férově pracovat. Když mi to nepoví, tak je to pro mě signál, že se s ním mám okamžitě rozloučit.
Jakou návratnost je rozumné od investice očekávat? Spousta lidí se nechala napálit sliby na zhodnocení 30 procent a podobně.
Pokud kdokoli slibuje víc jak pět procent nad inflaci, tak je to lhář.
Když můžu investovat jen v řádu několika tisícikorun, co zvolit? Má takto malá investice smysl?
Pokud ty peníze v řádu roku nejsou potřeba, vyplatí se investovat i pár tisícikorun. Třeba já mám vybraných pár podílových fondů, které investují do akcií, do akciových indexů po celém světě. Jde o průřez celým světem, takže riziko je tam menší. Pro mě je to přesně ten nástroj, kam spořit peníze, které budu chtít třeba za 10 let.
Takže investujete sám?
Ano. Prošel jsem internet a vyhodnotil si, co je pro mě zajímavé.
Lidé ale obecně mají hodně různých pojistek, spoření…
Dělám si takový test. Když se sejdu s kamarády v hospodě, ptám se, jaké finanční produkty mají. Pak se začnu ptát, proč mají tenhle a proč tenhle? Často neumí vysvětlit, proč je mají. Pak zjistíte, že třeba vlastní tři pojistky, které kryjí zhruba to samé.
Jenže jim to třeba často nabídne nějaký známý nebo příbuzný…
Musí platit základní pravidlo – pokud nevím, k čemu ten produkt je, tak ho nemám mít. I tady je to ale o společenském tlaku. Spousta Čechů neumí říkat ne. Protože má něco soused, tak si to pořídí taky, i když nevědí, k čemu jim to je. Neřeknou si – jsou to moje peníze, tak se s nimi naučím zacházet, i když to občas může být společensky nepříjemné.
Spousta lidí se tedy dostane do problémů kvůli společenskému tlaku?
Tlak na spotřebu je brutální. Mnoho firem pochopilo, jak na lidi mířit.
Oni neříkají, nakupte si, ale můžete si dovolit… Třeba jen za 799 korun měsíčně budete mít nejkrásnější dovolenou v životě.
Jenže pak se těch půjček nastřádá pět šest najednou…
Přesně. A to už si dovolit nemůžete. Lidi si řeknou, že 799 korun měsíčně zvládnou, ale už si nespočítají, jak dlouho je budou platit.
Půjčil jste si někdy sám na něco?
Vzal jsem si hypotéku, a když jsem dostavěl dům, tak ještě úvěr na dovybavení domácnosti. Ale taky jsem dělal vše pro to, abych ty peníze co nejrychleji splatil.
