Když minulý týden server Politico.eu zpracoval a zveřejnil graf vlivu evropských státníků a národních velvyslanců při EU, vzbudilo to zájem především u „insiderů“ a úředníků, jejichž denním chlebem je právě bruselské prostředí. Ačkoliv toto zajímavé hodnocení ocení především kuloáry, má výraznou vypovídající hodnotu o postavení České republiky v EU a o tom, jak nás vnímají naši partneři. Místo, na které Politico zařadilo českého premiéra Bohuslava Sobotku a velvyslance při EU Martina Povejšila, dokazuje, že ČR má v Evropě daleko větší vliv, než většina Čechů tuší.
Není žádným překvapením, že největší vliv má podle bruselského média Německo v čele s kancléřkou Angelou Merkelovou. Mezi pětici nejmocnějších se pak dostala Velká Británie, Itálie, Francie a také Turecko – nečlenská země, jejíž vliv na „bruselské dění“ se výrazně zvýšil kvůli klíčové roli této země při vyřešení migrační krize.
Český premiér i velvyslanec si v hodnocení vedou velmi dobře, v celkovém dojmu si Česká republika vysloužila 13. místo. Za námi se umístilo nejen Slovensko, které za necelé dva měsíce přebírá předsednictví v Radě EU, ale dokonce také Rakousko, jehož politici dnes sice plní stránky novin svými tvrdými výroky o migraci, ale podle hodnocení znalců bruselského prostředí je neumí nijak prosadit a získat na svou stranu spojence.
Umístění ČR v první půlce ukazuje, že jsme na evropské scéně hráčem, se kterým se musí počítat. Po vládnutí pravicových kabinetů, kdy naše vizitka zněla „uražené problémové dítě, se kterým se nikdo nebaví“, je to výrazná změna. Už neplatí, že jsme neviditelným členem EU, který jen vše neguje a neumí nic prosadit. Současná vláda dokazuje, že při vyjednáváních není důležité, jestli jste z malého nebo velkého členského státu. Není ani směrodatné, jakou díky své velikosti máte hlasovací sílu či jak vlastní občané vnímají svoji důležitost v EU.
Formální stránka není klíčem k vlivu v EU, daleko více při vyjednáváních rozhodují tzv. soft skills, tedy schopnost vysvětlit svůj názor a najít cestu k dohodě. Ukazatelem evropské politické vyzrálosti je umění najít výsledek jednání, který dá každému to, co skutečně potřebuje – tedy vlastnost, kterou český premiér prokázal například při vyjednávání dohody s Velkou Británií či v diskusi o energeticko-klimatickém balíčku a ochraně klimatu. To jsou momenty, při kterých Česká republika nebyla jen tahounem V4, ale i dalších evropských států – a byl to český premiér, který v debatách s Donaldem Tuskem a Jean-Claude Junckerem zastupoval desítku států.
Jsem přesvědčen o tom, že výraznější vliv České republiky v evropských jednáních je výsledkem dvou systematických kroků současné vlády. Zaprvé se maximálně soustředíme na pravidelná jednání s evropskými partnery, a to i na bilaterální úrovni. Ať už jde o pravidelné jednání premiéra v Bruselu s předsedy Evropské rady, Evropské komise a Evropského parlamentu (další se uskuteční již v červnu) či přijímání zástupců evropských institucí v České republice (jen loni ČR navštívilo 14 členů Evropské komise). Druhou důležitou součástí současného českého přístupu je již zmiňované umění najít řešení výhodné pro všechny. To, že dokážeme nalézt kompromis, nás neoslabuje, naopak posiluje naši pozici odpovědného partnera a země, se kterou se má a musí jednat. Jakékoliv jiné chování než to naše nedává pro zemi uprostřed Evropy smysl.
Že jsou pryč časy, kdy ostatní Evropané Čechy chápali jako osamoceného sólistu, se kterým se nemá cenu bavit, dokazuje i závěrečné hodnocení Politica: „Dříve byla ČR považovaná za problémové dítě, které je teď holubicí V4.“ Tato poslední věta je nejlepším potvrzením úspěchu proevropské politiky naší vlády.
