Dohoda, ke které v pondělí nad ránem po maratonu jednání dospěla eurozóna, klade velké nároky jak na Řecko, tak na státy platící jednotnou měnou a na jejich demokratické mechanismy. Na obou stranách bude totiž nezbytné zajistit pro úmluvu, ke které dospělo několik politiků za zavřenými dveřmi, také podporu národních parlamentů. Proběhne k ní tedy ještě mnohem hlubší diskuse, než byl zmíněný vytrvalostní summit eurozóny (mimochodem nejdelší v historii summitů Evropské unie). Na to, jak dopadnou události následujících týdnů, by si nyní příliš lidí nejspíš nevsadilo.
Na co se tedy můžeme v následujících týdnech připravit? Zaprvé je nezbytné, aby reformy přijal řecký parlament, což vzhledem k nejednotnosti vládního tábora i velké nevoli k naordinovaným opatřením není vůbec samozřejmé. Již na jednání se Alexis Tsipras silně ohradil proti návrhu na privatizaci státního majetku v hodnotě 50 miliard eur, který byl nakonec po drobných ústupcích přijat, stejně jako Tsiprasem dlouho odmítané zapojení Mezinárodního měnového fondu. Další opatření zahrnují reformu penzijního systému, zvýšení daňové zátěže a hlavně skutečný výběr daní, plnou implementaci Fiskálního paktu nebo reformu justice. Tato reforma fungování celé země musí být dle dohody schválena během 11 dnů.
Německá kancléřka Angela Merkelová o víkendu uvedla, že během jednání s Řeckem „se ztratila ta nejvýznamnější měna, kterou je důvěra.“ I přes téměř fatální narušení vzájemných vztahů byla eurozóna schopná ústupků. Původně věřitelé požadovali vznik privatizačního fondu se sídlem v Lucembursku, tak aby měly unijní instituce o jeho fungování co nejlepší přehled. Na nátlak premiéra Tsiprase však lídři EU od tohoto požadavku nakonec ustoupili a fond bude sídlit přímo v Athénách. Dalším ústupkem věřitelů je, že řecký parlament může rozložit hlasování o reformách do dvou týdnů. Původní požadavek hovořil o schválení celého balíku reforem do 15. července. Je proto chybou tvrdit, že výsledná dohoda vznikla diktátem eurozóny.
I na straně konečných věřitelů, tedy eurozóny, musí dohoda projít demokratickým testem. Ten vyplývá z ústavního pořádku těchto států, není tedy nezbytný ve všech zemích. Hlasovat o dohodě budou Němci, Rakušané, Nizozemci, Estonci, Slováci a Finové. Skepse panuje zejména kolem parlamentní debaty v Německu a Finsku. Pád slovenské vlády v roce 2012, který byl do velké míry zapříčiněn schvalováním evropských záchranných mechanismů, mají evropští politici v živé paměti.
Ovšem i pokud tyto porodní bolesti třetího programu pro Řecko přečkají všichni dotčení ve zdraví – tedy pokud zůstanou na svých židlích – není zdaleka vyhráno. Zcela zásadní bude provádění programu a skutečné dotažení reforem, které bude trvat roky, a překročí horizont vlády Alexise Tspirase. V důsledku tedy mají vše v rukách obyčejní Řekové. Pokud budou svou vládu podporovat a volit takové zástupce, kteří se za reformy postaví, bude země na dobré cestě. Výsledky referenda z minulého týdne ovšem tomuto scénáři příliš nenahrávají. Kolébka parlamentarismu tak může dát Evropské unii nepříjemnou lekci z demokracie. Nemůže pak ale očekávat, že Evropa bude stále jen přispívat na další a další záchranu Řecka. A nutné změny fungování Řecka tak budou muset přijít tak jako tak, už ale bez pomoci ostatních.
psáno pro tabletový týdeník Dotyk/BYZNYS
