Průběh ekonomické krize a zejména poslední události v Řecku jen podtrhly význam komunikace a potřebu detailního porozumění evropské integraci. Když chceme interpretovat dění v Bruselu, nevystačíme si s povrchními vědomostmi, nebo dokonce jen s pláčem, jak nám ten zlý Brusel ubližuje. Je nutné znát jednotlivé agendy, průběh legislativního procesu, záludnosti primárního práva či unijního ptydepe, ale také unijní kuloáry a pravidla jednání. Jen zkušenosti, důkladná znalost a aktivní komunikace s partnery místo uražené ješitnosti nebo dupání nožičkou nám umožní úspěšně se zapojit.
Vystřízlivění po krizi
Unie je komplexním projektem, který však nebyl a není bez chyb. Ukázala to hospodářská krize minulých let, která eurozóně přinesla řadu strategických výzev. Státy platící eurem musely přehodnotit principy svého fungování. Obsáhnout detailně změny, k nimž v rámci eurozóny došlo nejen v institucionální oblasti, ale i ustavením bankovní unie či jednotného rezolučního mechanismu, včetně jejich důsledků, je náročné i pro odborníky. O to náročnější je vysvětlovat aktuální dění v osmadvacítce občanům, kteří se těmto otázkám nevěnují s vášní vlastní politologům nebo ekonomům. Navzdory snaze českých politiků, novinářů, odborníků i soukromého sektoru není některým tématům týkajícím se budoucnosti Evropské unie včetně českého členství v eurozóně věnována dostatečná pozornost.
Prosincový kulatý stůl Národního konventu se zabýval jedním z fenoménů, které reakce na krizi přinesla. Řeč je o posílení spolupráce v rámci eurozóny a důsledcích tohoto trendu pro státy stojící mimo jednotnou měnu. Na první pohled se jedná o debatu pro experty, popřípadě technokraty, bez velkého významu pro Česko. Opak je však pravdou, což potvrzuje obdobná diskuse probíhající nejen v tradičně pragmatickém Spojeném království, ale třeba i v Polsku.
Ať už změny ve vztazích členských států na unijní úrovni označíme jako diferencovanou, vícerychlostní nebo vícevrstvou integraci, je nepopiratelné, že spolupráce v rámci eurozóny dostává v posledních letech kvalitativně nový rozměr. Nejedná se jen o „vznik“ institucí eurozóny, a to především o tzv. eurosummit neboli vrcholná setkání představitelů eurozóny s dalšími lídry unijních institucí. Ale také o sjednávání separátních mezivládních smluv, které členy eurozóny stále více propojují. Je zřejmé, že zapojení do eurozóny již není jen otázkou jednotné měny.
I když se dosud jednalo o detaily spíše technické, dlouhodobě nesmíme podcenit jejich dopady na pozici nečlenských států eurozóny v evropském integračním procesu. Nelze mávnout rukou nad naší neúčastí na eurosummitu, kde jsou diskutována zásadní témata jako koordinace hospodářských a fiskálních politik se zásadními dopady na hospodářství EU. Posílení spolupráce mezi devatenácti členskými státy eurozóny bez toho, aby tato kooperace zůstala transparentní a maximálně otevřená pro ostatní země EU, je sice krátkozraké, ale zůstává nezvratnou skutečností. Stejně tak nelze opomíjet rozdíl v tom, zda se k některým tématům stavíme otevřeně a konstruktivně, či na ně dlouhodobě nahlížíme skepticky (nechci napsat opovržlivě nebo výsměšně, protože taková dikce se na unijní úrovni těžko zapomíná a nám ji někteří nezapomenou dost dlouho).
Emoce stranou
Česká diskuse zatím jen minimálně reflektuje skutečnost, že členství v eurozóně není pouze otázkou kladů a záporů společné měny. Omezení problému na snížení transakčních nákladů, ztráty suverénní monetární politiky nebo příspěvek do Evropského stabilizačního mechanismu již neodráží realitu. V současné době je otázkou strategické volby, jak se Česko postaví k možnosti kvalitativně jiného druhu členství a jaká bude jeho pozice v Evropské unii.
Programové prohlášení vlády České republiky z února 2014 uvádí, že cílem české evropské politiky je „směřovat do evropského integračního jádra a působit v evropském prostoru jako srozumitelný a věrohodný partner“. Úkolem této vlády je připravit půdu pro přijetí politického rozhodnutí o vstupu do eurozóny. V první řadě je třeba podpořit debatu o euru. Nikoli však debatu stojící na emocích nebo již neplatných premisách, nýbrž debatu založenou na faktech, důvěryhodných aktuálních studiích a stanoviscích všech dotčených.
Dnes již nemáme čas se znovu a znovu nechávat strhnout emocemi těch, jejichž názory jsou notoricky známé a nic pozitivního nepřinášejí. Místo toho potřebujeme formulovat a reflektovat výsledky diskuse o evropské politice, a to nejen prostřednictvím zdrženlivých gest, ale zcela jasně, otevřeně a srozumitelně. Stát mimo se nám nevyplácí. A je načase o tom začít otevřeně mluvit.
psáno pro týdeník Euro
