EU začíná mluvit o nutnosti reindustrializace Evropy.
Nejprve si pojďme definovat pojmy. Máme tady krizi eurozóny? Nebo krizi Evropské unie? Nebo bojujeme s deflací? Každý z těchto pojmů má trochu jiný význam a posunuje diskusi rozdílným směrem. Krize eurozóny s hrozbou jejího rozpadu je zřejmě za námi, boj s deflací je smysluplný, ale pro většinu lidí nepochopitelný. Navíc ve skutečnosti jde o něco jiného – o ztrátu konkurenceschopnosti Evropské unie a neschopnost jasně určit priority.
V průmyslové kolébce civilizace dnes průmysl tvoří jen 15 % HDP (v ČR je to přitom 35 % a jsme tak nejprůmyslovější zemí Evropy). Že snižování průmyslových kapacit Evropě rozhodně neprospívá a výrazně navyšuje nezaměstnanost, je dnes už úplně jasné a EU tak začíná mluvit o nutnosti reindustrializace Evropy.
Máme ale na to? Teď se neptám na peníze, ale na schopnost stanovit si jasné priority a těm přizpůsobovat veškerou politiku EU. Pokud chci oživit průmyslovou kapacitu EU, nemohu to udělat s cenou energií na dvojnásobku cen našich globálních konkurentů. Nemůžu prosazovat rozsáhlá opatření, která vedou k exportu práce mimo hranice EU, nemůžu očekávat, že evropské firmy uspějí v globální konkurenci, pokud je pořádně nevystavím ani konkurenci evropské.
Ale zpět k otázce – evropské oživení je velmi křehké a další utahování šroubů by nepřežilo, nemluvě o stále pravděpodobnějším riziku eskalace konfliktu s Ruskem. Program na udržení oživení v Evropě tak bude nutný a případné investice ze strany ECB škodit nebudou. Na druhou stranu, mnohem větší přínos by měla efektivní koordinace hospodářské i sociální politiky a jasná hierarchie politických priorit EU, abychom si opakovaně neubližovali sami.
Frankfurt může k obnově Evropy přispět (a rozumně cílená inflace je důležitá), pozornost ale musí být upřena do Bruselu. Jinak totiž sice urychlíme aktuální spotřebu na úkor té odložené a na pár kvartálů zlepšíme statistiky, ale pokud nebudeme řešit strukturální problémy, z Evropy se pomalu stane kontinent bez budoucnosti.
