Jak se na MF prolíná politika s ekonomií? Jaké to je, stát se z podnikatele úředníkem? O pravicové politice na levicovém ministerstvu a podobně. První část rozhovoru pro Lidové noviny z května 2006.
Mám na začátek otázku, kterou mi zřejmě nezodpovíte – jste volič ČSSD?
Uvidíme. Vždycky jsem si četl volební programy a snažil se zjistit, který je reálný a který dává smysl a to budu dělat i dál.
A jste členem nějaké politické strany?
Ne. Nejsem.
Smýšlením jste spíše levičák nebo pravičák?
Na nedávné konferenci o mne moderátor mluvil jako o jednom z těch, o kterých Miloš Zeman psal jako o pravicových ekonomech, kterými se obklopuje ministr financí.
Takže jste na ministerstvo financí přišel s tím, že na úřad vedený socialisty či levičáky přinesete trochu pravicových nápadů?
Myslím, že tohle dělení už moc neplatí. Když se podíváte například na penzijní reformu, tak návrhy jednotlivých politických stran byly opačné, než by podle teoretických škatulek měly být. ODS má vyrovnané, téměř levicové návrhy, ČSSD přišla s návrhem, kterému by se mohlo říkat pravicový. Dnes se většina stran přesunula do středu a rozdíly jsou menší než kdy v minulosti.
Proč myslíte, že vás ministr Sobotka anebo jeho lidé oslovili, abyste na ministerstvo přišel?
Když jsem před necelými dvěma lety dostal tuto nabídku, bylo mi řečeno, že pan ministr měl zájem, aby přišel někdo z venku, aby našel člověka, který ještě nebyl příliš zvyklý na státní správu. Agenda, kterou jsem dostal na starosti – finanční trh a později i zahraniční vztahy – není o tradicích, ale spíše o schopnosti komunikovat s partnery, možnosti vnímat zahraniční příklady, dívat se, co se děje ve světě a umět získané zkušenosti rychle aplikovat. A myslím, že neškodilo přinést si zkušenosti ze soukromého sektoru, zájem o rychlé řešení problémů, přímočarost a schopnost prosazovat potřebné změny.
Byl to šok, změnit se z novináře a spolumajitele soukromé firmy na státního úředníka?
Ty první týdny určitě ano. Státní správa uvažuje jinak, ale ta ne vždy dobrá pověst není zasloužená. Našel jsem tady spoustu velmi chytrých a pracovitých lidí, kteří jsou ochotni věnovat svou energii prosazení myšlenek, kterým věří. Velkým problémem státní správy ale je, že někdy neumí vysvětlit to, co dělá – a je pravdou, že stále existují lidé, kteří se snaží hlavně nemít moc práce a zároveň mít co nejvíce pravomocí. Ale pokud víte, co chcete opravdu dělat, umíte to vysvětlit ostatním a jste ochotna investovat potřebnou energii, dají se změny prosazovat překvapivě jednoduše.
Nyní čistě hypoteticky: předpokládáte, že zůstanete po volbách? Když zvítězí opozice, odejdete, anebo spíše myslíte, že budete odejit?
Uvidíme. Mám list papíru, kde je napsáno: k dnešnímu dni vás jmenuji náměstkem. A stejně tak mohu dostat druhý list papíru: k dnešnímu dni vás odvolávám. To nejsou ty obvyklé sociální jistoty, které si lidé spojují se státní správou. Příchod nového ministra je stejný jako příchod nového ředitele do firmy. Podívá se, jaký je tým, který přebírá – a rozhodne se, koho si nechá a koho vymění. Vždycky jsem věřil tomu, že šéf má mít volnou ruku při výběru svých nejbližších podřízených – a nemám důvod na tom nic měnit.
Uvažoval jste o tom, že post na ministerstvu by vám později mohl zjednodušit cestu do Bruselu?
Nerad plánuji. Ty nejlepší věci, které mne v životě potkaly, jsem nikdy neplánoval a naopak to, co jsem se snažil plánovat, obvykle nevyšlo. Takže se nechám překvapit. Myslím, že je spousta zajímavých věcí, které se dají udělat v Čechách, že útěk do Bruselu není potřebný. Brusel je hodně o kompromisech, o neustálých sporech se všemi a výsledky práce jsou tam vidět až za mnoho let. Když něco v Bruselu vymyslíte, máte výsledek v ruce třeba až za pět let, kdežto tady to může být už za rok, rok a půl. A pro mne je důležité vidět výsledky mého týmu.
Na ministerstvu jste řekněme rok a půl (od 1. 7. 2004), je něco, co vás překvapilo?
Musím říct, že to, co mne na státní správě velmi mile překvapilo, je, že lidé poslouchají argumenty. Nikdy se mi tady na ministerstvu nestalo, že by reakce na něco byla souhlasná jen proto, že jsem nadřízený. Vždycky to byla diskuse o věcných důvodech, o tom, co je lepší a co horší a proč. To jsem nečekal. Nikdy jsem nepracoval – a doufám, že nikdy nebudu muset pracovat – s lidmi, kterých bych si nevážil. To je moje zásadní podmínka. Kdekoliv jsem, chci pracovat s lidmi, se kterými je zajímavé pracovat a dává to smysl.
A kdo je vám vlastně z vlády, kromě Sobotky, nejblíže? Dřív bych to možná tipla na Martina Jahna, ale kdo teď?
Jednou z často opakovaných zásad knihy Jistě, pane ministře, je to, že se státní úředníci nevyjadřují ke svým ministrům. Ale snad mi bude odpuštěno… Martin Jahn měl byznysové uvažování, snažil se rychle dojít ke konkrétnímu řešení. Jiří Havel uvažuje trochu jinak, ale tím, že má velké zkušenosti i akademické zázemí, dává pozici místopředsedy vlády pro ekonomiku nový rozměr a řadu věcí pomáhá ukotvovat, uklidňovat.
Jak vycházíte s centrální bankou, jaké jsou zkušenosti při spolupráci?
Komunikace s centrální bankou je velmi dobrá, podle řady lidí z MF i z ČNB nejlepší za mnoho posledních let. Vždycky jsme se dokázali dohodnout na důležitých věcech. Ne vždy to samozřejmě bylo jednoduché a ne vždy se to obešlo bez emocí. Jsou věci kde si ne příliš rozumíme, třeba v oblasti ochrany spotřebitele na finančním trhu, ale diskutujeme o nich a snažíme se chápat vzájemná stanoviska. Ovšem pokud jde o opravdu klíčové věci – integraci dozorů, základní legislativní úpravy či proces kolem přijímání eura – tak se dohodnout vždy dokážeme. Ne sice nutně s každým členem bankovní rady, ale s institucí jako celkem ano.
rozhovor pro Lidové noviny, část první
