Měli bychom tlak evropských směrnic využít k pohybu kupředu, nikoli je jen útrpně splňovat, říká v rozhovoru pro Finančního poradce bývalý náměstek ministra financí Tomáš Prouza…
Zdá se, že již vidíme kontury celkové koncepce regulace finančních trhů (Basel, Solvency, MiFID), ale rýsuje se i z hlediska distribuce jejich produktů?
Nikoliv. Na evropské úrovni stále vnímají otázku distribuce odděleně pro každou část trhu a přetrvává ono „sektorové prokletí“ přístupu k finančnímu trhu. Finanční instituce tento sektorový pohled sice už před řadou let opustily, ale na státní i evropské úrovni stále přetrvává. Chybí tak tlak na sjednocení pravidel a navíc řada institucí nepovažuje distribuci za systémově důležitou. U nás tento názor prosazuje ČNB ve snaze zbavit se dozoru nad zprostředkováním.
A u nás už názor o směru legislativy zraje? K jakým cílům by se mělo směřovat?
Stále trvám na tom, že pravidla musí být pokud možno jednotná – při jejich přípravě i při jejich prosazování. Zároveň je potřeba být co nejliberálnější a podporovat podnikání v ČR, což bylo dobře vidět třeba u novely zákona o kolektivním investování, která umožnila vznik nemovitostních a jiných speciálních fondů. Nebýt pomalosti ČNB v licenčním řízení a snahy hledat problémy tam, kde nejsou, mohla již dnes řada nových fondů fungovat a na trhu by byly i nové investiční společnosti a investiční fondy. Česká republika měla šanci přilákat investiční byznys i ze zahraničí – ale tu šanci nevyužila a novou právní úpravu kolektivního investování po vzoru ČR dnes připravují čtyři další země EU. Obávám se, že budou při lákání nového byznysu úspěšnější než my… Podobně liberální se MF snaží být i u implementace MiFIDu.
Prosazoval jste sjednocení dohledu a bylo zřejmé, že to přinese určité přechodné období. Jak hodnotíte současnou situaci?
Technicky proběhlo sloučení dobře, postrádám ale větší tlak na sjednocení kultury a větší spolupráci mezi sektorovými útvary. Někteří představitelé dozoru také odmítají přijmout rozdělení odpovědností mezi MF (určování koncepce a příprava legislativy) a ČNB (dozor nad určenými pravidly). Věnovat energii na přípravu legislativy je totiž mnohem lákavější než dozorovat složitý finanční trh. I přes tyto (léčitelné) bolesti je ale dobře, že ke sloučení došlo, integrovaný dozor je pro trhy jako je Česká republika jediným dlouhodobě rozumným řešením.
Myslíte, že je možné některé kroky prosadit i bez silného politického „backgroundu“? Vždyť mnohé nejsou politicky konfliktní?
Určitě ano, stačí, aby je nikdo neblokoval. Řešení se musí rodit v diskusi, i když není jednoduchá. Problémem je, pokud někdo zakáže diskusi v jejím počátku, jako například nové vedení MF diskusi o ochraně spotřebitele a efektivním způsobu řešení sporů mezi klienty a finančními institucemi.
A neměl by tedy více zapracovat Výbor pro finanční trh – ten by měl převzít roli jakési lobby, která by mohla udávat směr reforem, anebo alespoň vývoje…
To není jeho rolí. Výbor pro finanční trh má sledovat efektivní fungování dozoru, má být „dozorem dozoru“. Na to je ale potřeba odvahy, zejména ze strany zástupců trhu. A tak je (bohužel) přirozené, že Výbor směřuje spíše k diskusnímu klubu místo k nástroji efektivní kontroly. Zatím se tak nenaplnil plán zákonodárce podřídit dozor větší veřejné kontrole, ale časem snad začne Výbor plnit tu roli, kterou má. Ale znovu opakuji, že určování směru vývoje trhu touto rolí není.
Vraťme se k poradenské branži. Zprostředkovatel je zákonem určená role, radit může každý na živnostenský list(i bez něj).
Je proto otázkou, jak tyto zákonem definované pojmy upřesnit. Pokud bych to zjednodušil, poradcem má být ten, komu platí za služby klient – a všichni ostatní jsou zprostředkovatelé. Určitou „analýzu“ provádí téměř každý, jde spíš o to, jestli je podstatou analýzy profit klienta nebo zprostředkovatele. A nemám tím na mysli jen protěžování drahých životních pojistek před vhodnějšími produkty, ale i volba vysokoprovizních produktů před těmi, které mají stejné vlastnosti, ale nižší provize. Pokud takovou volbu učiní někdo, kdo se prezentuje jako „poradce“, dopouští se jednoznačně poškozování svého klienta. Tady by měly nastoupit obě asociace distribučních společností a jasně definovat etická pravidla – včetně dostatečných nástrojů na postih těch, kteří daná pravidla poruší. Je také jasné, že do otázek prodeje finančních produktů budou stále častěji vstupovat organizace na ochranu spotřebitele a umím si představit i žaloby proti firmám, které místo nízkonákladového tarifu zvolí ten vysokonákladový.
Trh se ale shoduje na tom, že přísné oddělování poradenství od zprostředkování de facto není možné.
Dělící linie je teoreticky jednoduchá podle toho, kdo platí práci „poradce“. Ale prakticky se tím dostáváme do problémů třeba u makléřů. Ty by měl platit klient – a neměli by mít šanci získat provizi z každoročního „točení“ klientů tak, jak to řada z nich dělá. Naopak dělení podle „analýzy“ příliš logiku nemá.
Neměl by každý zprostředkovatel mít povinnost vést jakýsi nejen formální deník, ale včetně záznamu výchozí situace i zadání klienta a svého následného doporučení?
Určitě ano, význam podobných klientem odsouhlasených záznamů navíc s časem rychle poroste. Jasný záznam o tom, co klient požadoval a jaké řešení mu poradce nabídl, jsou ochranou obou stran pro případ sporu o navržené řešení – a není pochyb o tom, že v následujících letech spory klientů s poradci a zprostředkovateli výrazně narostou. Dnes jde často o tvrzení proti tvrzení a v takovém případě mohou mít soudy tendenci přiklánět se na stranu slabšího, tedy klienta.
V diskusních východiscích o případné komplexní úpravě distribuce finančních produktů se objevil i návrh nad prosté zprostředkování a poradenství postavit zvláštní odbornost „finanční plánování“…
Je otázkou, jestli to má být speciální odbornost a jak ji případně nastavit. Na začátek by stačilo, aby pojem „finanční poradce“ nezneužívaly sítě zaměřené na prodej jediného produktu a aby se lidé učili chápat péči o své peníze komplexně. Případné omezení používání různých titulů a slibů musí jít ruku v ruce se vzděláváním klientů, nemůže stát samo o sobě. Aktivnější by tady měly být i asociace a prosazovat etická pravidla pro to, co si je možno v tomto oboru podnikání dovolit a co už ne. Zatím se to bohužel příliš nedaří.
Situace tedy spíš dnes vypadá, že regulátor půjde cestou novelizací jednotlivých konkrétních a již existujících zákonů.
Zatím nebylo o ničem rozhodnuto. Názor expertů MF je jasný – jeden zákon definující společná pravidla a v případě potřeby upravující specifické požadavky pro jednotlivé sektory. Otázkou ale je, jaký přístup zaujme nové vedení této části ministerstva – zatím s žádnou myšlenkou nepřišlo a projevují se spíše destruktivní tendence. „Staré“ myšlenky se nesmí rozvíjet, ovšem žádné nové nejsou na stole.
Upozornění: Tyto texty vyjadřují osobní názor autora.
