V půlce ledna v týdeníku Euro můj nástupce Milan Šimáček tvrdil, že hlavní zlepšení finančnímu trhu přinese nový centrální depozitář a posílení role penzijních fondů. Jde samozřejmě o důležitá témata, ale otázek existuje mnohem víc – a odpovědi bohužel chybí. Už dávno není čas na obecná tvrzení, je potřeba ptát se, kterou cestou se půjde a kdy se dojde k cíli.
Začněme otázkami, které se týkají celého finančního trhu. Nikoho asi nepřekvapí, že první je vzdělávání a ochrana klientů. U vzdělávání se udělalo mnoho práce – připravil se základ finančního vzdělávání ve školách a odborníci na celoživotní vzdělávání začali spolupracovat na možnostech vzdělávání dospělých. Bez toho, aby lidé rozuměli penězům, aby byli sebevědomými klienty, aby byli dostatečně vybaveni na život v dnešním komplikovaném světě, nejsou schopni převzít odpovědnost za svá rozhodnutí. Dokáže ministerstvo financí zajistit dostatek prostředků na vzdělávací programy ve školách, najde způsob, jak hodnotit úspěšnost těchto programů a bude pokračovat v koordinaci programů vzdělávání dospělých?
Ochrana klientů se někdy redukuje na snižování poplatků. To ale není role státu. Ten se má postarat o to, aby klient měl dostatek jasných a srozumitelných informací, aby si uměl srovnat jednotlivé nabídky – a aby existoval nástroj pro rychlé a levné řešení sporů. Loni jsme proto připravili věcný záměr zákona o finančním ombudsmanovi, který by řešil spory mezi klienty a finančními institucemi. Ministr Tlustý a náměstek Šimáček ale zakázali tento návrh publikovat a obecně tvrdili, že ochrana klientů finančních institucí je nezajímá. Zřejmě si ale zapomněli všimnout kompetenčního zákona, který říká, že „ministerstvo financí je ústředním orgánem státní správy pro … finanční trh a ochranu zájmů spotřebitelů na finančním trhu.“ Jak bude MF tuto povinnost plnit? Jak přesně chce zájmy spotřebitelů chránit?
Existují ještě dvě témata, pokrývající celý finanční trh – dozor a distribuce. Loni v dubnu proběhla integrace dozorových orgánů do ČNB, a i když slaďování rozdílných kultur poněkud vázne, bylo spojení úspěšné. ČNB by se nyní měla více soustředit na sjednocování výkonu dozoru v jednotlivých segmentech trhu a na snižování regulatorních nákladů. Právě v této oblasti – posuzování efektivity a priorit dozoru – by měl být aktivní Výbor pro finanční trh, ve kterém se setkávají zástupci trhu, státu i dozoru. Zatím na to sice ještě nenašel odvahu, ale postupně snad tlak veřejnosti na odpovědnost dozoru za svou činnost poroste. Své si ale musí odpracovat i MF, které je odpovědné za přípravu legislativy. Při integraci bylo dohodnuto, že vznikne nový zákon o dozoru nad finančním trhem, který nahradí dnešní roztříštěné úpravy a sjednotí pravidla pro všechny segmenty. Někteří sice prosazují, aby si zákon sama pro sebe napsala ČNB, ale jen v málo zemích na světě se stává, že si zákony píše ten, který se jimi pak má řídit. Jak je MF připraveno nový zákon o dozoru připravit a jak bude vyvažovat zájmy trhu, klientů a dozoru?
Otázka distribuce je z pohledu veřejnosti ještě citlivější. Někteří „experti“ tvrdí, že distribuční a poradenské firmy nejsou systémově důležité, a proto jim není potřeba věnovat pozornost. Jenže pokud někdo rozhoduje o spokojenosti obyvatel se složitějšími finančními produkty a o jejich důvěře ve finanční trh, jsou to právě distributoři, jejich schopnost klientům najít dobré řešení – a nelhat jim. V létě 2006 zveřejnilo MF konzultační dokument k otázkám distribuce. Důraz jsme kladli na informovanost zákazníků o povaze činnosti distributora a o nabízených produktech, navrhovali jsme zjednodušení podmínek pro distribuci, zavedení jednotného povolovacího režimu a jasnou odpovědnost za poskytnuté rady, větší roli měla začít hrát profesní sdružení. Klíčovou roli dobrého nastavení pravidel pro distributory ukazují i zkušenosti v západní Evropě tak je na místě otázka – jak se bude v oblasti distribuce dále pokračovat a kdy se dočkáme změn, které přinesou jasná pravidla a sníží zbytečnou byrokratickou zátěž distribučních firem? Nebo je i toto ožehavé téma u ledu?
Kapitálový trh čeká především transpozice směrnice MiFID. Při její přípravě se – podobně jako u jiných zákonů v posledních dvou letech – osvědčila veřejná konzultace a publikace návrhů MF k diskusi. Doufám, že se v této otevřenosti bude i nadále pokračovat a že se do konce dotáhne projekt Světové banky, která se nám snažila pomoci zavést systém dopadových analýz. Příprava je hotová, bude ale trh ochoten poskytovat potřebná data a bude MF ochotno tento systém rozvinout a uvést do praxe?
Bylo by zajímavé vyzkoušet zpracovat dopadovou analýzu „nápadu“ MF zvýšit zdanění podílových fondů. Zatímco jedna vláda rozhodla i za podpory tehdejší opozice podpořit kolektivní investování a umožnit vznik nemovitostních fondů a fondů pro kvalifikované investory (a počet žádostí o licence ukazuje, jak zajímavý byznys to může být), druhá vláda se o rok později pokouší rozvoj tohoto důležitého segmentu omezit. Byl tedy návrh na vyšší zdanění podílových fondů pouze „omylem“ ministra Tlustého nebo jde o návrh, který bude MF prosazovat i nadále? A spočítal někdo, jaké přínosy a náklady by zvýšené zdanění fondů mělo?
Penzijní reforma je oblíbeným zaklínadlem. Ať už ale přijde kdykoliv, je potřeba co nejrychleji podpořit dlouhodobé spoření. Náměstek Šimáček tvrdí, že by se měla posílit pozice současných penzijních fondů. Proč by ale měly mít penzijní fondy monopol na dlouhodobé úspory? V dnešním stavu nejsou vhodným nástrojem pro dlouhodobé spoření a dokud nedojde k oddělení majetku účastníků penzijního připojištění od majetku penzijního fondu (tak aby mohl správce nabízet více investičních strategií), nemohou se stát základem soukromého penzijního pilíře. Oddělení majetku je velmi ožehavým tématem – některé penzijní fondy by jej velmi přivítaly, jiné (zejména ty s vysokými akvizičními náklady z minulosti) se mu usilovně brání. Základní plán na oddělení majetku leží už rok na stole a pevně doufám, že se najde někdo, kdo jej dokáže prosadit. Jen doufám, že to nebude u fondů s vysokými náklady příštích období na úkor stávajících klientů. A mimochodem – je vůbec potřeba spoření na penzi omezovat pouze na jeden nebo dva produkty? Nebylo by možné být liberální, stanovit základní parametry „důchodových“ produktů – a nechat na finančních institucích, aby vytvořily vhodné spořící nástroje pro různé skupiny klientů?
S otázkami by se dalo pokračovat ještě dlouho, v každém segmentu je prostor pro řadu technických změn. Dnes jsme v situaci, kdy je český finanční trh stabilní, kdy došlo ke sjednocení dozoru a kdy je čas zamyslet se nad tím, jak jej posílit vůči zahraniční konkurenci. Zkusme tedy začít tím, že opustíme obecná prohlášení a budeme diskutovat o jasně definovaných krocích a pevném harmonogramu. Ministerstvo financí se v posledních dvou letech naučilo odkrývat karty a snažilo se vysvětlovat – i když někdy ne zcela úspěšně – své kroky. Pokud v tom bude pokračovat a nepodlehne některým partikulárním zájmům, čeká český finanční trh dobrá budoucnost.
A kdy se mimochodem dočkáme toho centrálního depozitáře, po kterém náměstek Šimáček volá? Za rok jednání se MF podařilo zásadním způsobem snížit požadavky na hrazení výdajů ze státního rozpočtu a zpracovat projekt na jasné a transparentní stanovení úhrad nákladů centrálního depozitáře při poskytování informací státu. Pokud stejně korektní a transparentní bude i nové ocenění evidencí SCP, které centrální depozitář od státu za úplatu získá, a pokud MF udrží i nadále zásadu, že stát nemá přebírat rizika soukromých firem, stačí, aby ČNB uvěřila, že je projekt životaschopný. Pak jistě nebude s vydáním licence (o kterou Univyc požádal v lednu 2005) váhat.
Upozornění: Tyto texty vyjadřují osobní názor autora.
