Jak vlastně definovat roli státu na finančním trhu? Co by měl stát dělat, za co by měl odpovídat a do jakých oblastí by neměl zasahovat? Třetí díl se věnuje dalším aktivitám v oblasti ochrany spotřebitele.
Stát má na finančním trhu tři základní cíle:
- rozvoj finančního sektoru a ekonomiky České republiky
- stabilita finančního sektoru
- ochrana spotřebitele
Pro naplňování cílů státu slouží několik metod:
1. Regulace – přijímání pravidel hry – na mezinárodní i evropské úrovni a v české legislativě.
2. Dozor – sledování dodržování stanovených pravidel a jejich vymáhání.
3. Institucionální zajištění ochrany spotřebitelů.
4. Vzdělávání obyvatelstva tak, aby lépe rozumělo smyslu a vlastnostem různých finančních produktů.
5. Podpora určitých způsobů finančního rozhodování v rámci plnění cílů státu v sociální oblasti.
Stát také ovlivňuje podobu některých částí finančního trhu svým fungováním v roli účastníka (například emisí státních dluhopisů). V těchto oblastech by měl usilovat o maximální možnou transparentnost a podporu hospodářské soutěže.
3. Další aktivity v oblasti ochrany spotřebitele
3.1 Je potřeba zajistit, aby měl spotřebitel v každé situaci šanci uzavřít férový obchod. Hlavní důraz je potřeba klást na transparentnost produktů, zajištění optimální informovanosti spotřebitele, komunikaci se spotřebiteli ve srozumitelné formě a finanční vzdělávání.
3.2 Systém ochrany spotřebitele musí být založen na komunikaci s finančími institucemi a se spotřebitelskými organizacemi. Vedle nastavení pravidel a dozoru nad jejich dodržováním může stát v rámci ochrany spotřebitele podporovat spotřebitelské organizace, zajišťovat a podporovat finanční vzdělávání a osvětu, poskytovat nezávislý informační servis a nastavit systém rychlého mimosoudního řešení sporů mezi spotřebiteli a finančními institucemi.
3.3 Jistotu spotřebitelů ovlivňují především prodejci finančních produktů. Stát se musí zasadit o to, aby prodej finančních produktů probíhal dostatečně kvalifikovaně, transparentně a zodpovědně a aby se spotřebitelům dostalo srovnatelné úrovně informací a odborné péče bez ohledu na distribuční kanál, kterým je jim finanční produkt nabízen. Finanční poradenství a zprostředkování by mělo být dlouhodobým podnikáním, nikoliv občasnou aktivitou bez potřebné odbornosti.
3.4 Spotřebitel musí být vždy plně informován o roli distributora finančních produktů a být seznámen s tím, koho prodejce zastupuje. V každém okamžiku vztahu spotřebitele a prodejce musí být jasné, zda jde o poradenský proces nebo o zprostředkování finančního produktu.
3.5 Vzhledem k zapojení řady mezičlánků při distribuci je potřeba stanovit jasná pravidla odpovědnosti a přísné postihy těch, kteří pravidla nedodržují. Obecně by měla odpovědnost ležet vždy na tom, jehož jménem prodejce vystupuje (a to i v případě, že jde o spolupracovníky mimo zaměstnanecký vztah).
3.6 Spotřebitelům, kteří nejsou spokojeni s poskytnutou službou nebo finančním produktem, je potřeba poskytnout rychlý a přehledný způsob řešení sporů. Finanční instituce musí vytvořit klientsky vstřícný a přístupný systém řešení reklamací a měly by vytvořit také interní postup pro nezávislé řešení stížností.
3.7 Pro případy, kdy je spotřebitel s návrhem řešení ze strany finanční instituce nespokojen, je potřeba zajistit nástroj pro mimosoudní řešení sporu. Takový systém musí umožnit spory řešit rychleji, s nižšími náklady a nároky na všechny strany sporu. Zároveň musí jít o institut, který pomáhá vzniku dlouhodobých pravidel fungování finančního trhu. Tento systém mimosoudního řešení sporů by měl být alespoň částečně financován účastníky trhu a ti by nad ním měli mít společně se státem kontrolní pravomoci.
Předchozí díly:
První díl věnovaný roli státu při tvorbě legislativy najdete zde.
Druhý díl věnovaný působení dozorových orgánů najdete zde.
Upozornění: Tyto texty vyjadřují osobní názor autora. Napsat mu můžete na adresu blog (zavináč) prouza.cz
