Poslední týdny plní média jeden článek o zadlužených ekonomikách za druhým. Příběh o snaze rychleji omezit zadlužování české ekonomiky dokonce nedávno vyvolal další koaliční bouři ve sklenici vody. Škoda, že jde jen o řečnická cvičení.
Nejprve musíme oddělit pohled zahraničních investorů a ratingových agentur od domácího pohledu, omezeného hranicemi české kotliny a vedeného především snahou nabrat politické body či alespoň poškodit jinou stranu.
Ze zahraničního pohledu se Česká republika s drobnými výchylkami chovala vždy poměrně odpovědně a ze srovnání s okolními postkomunistickými zeměmi vždy vycházela velmi dobře. Investoři a analytici budou vždycky sledovat relativní ukazatele, tedy to, jak se nám daří nebo nedaří ve srovnání s jinými. A i když jsme často měli spíše štěstí než rozum, je Česká republika považována za dobrou investici. Můžeme si to samozřejmě pokazit, ale jelikož být lepší než Maďaři nebo Poláci není moc těžké, museli bychom se hodně snažit.
I kdyby školníci pracovali zadarmo, zadlužení neklesne
Něco jiného je samozřejmě domácí pohled. Hrozba zadlužování velmi dobře zafungovala v posledních volbách, a tak je logické, že když zkrachovala popularita vlády, pokoušejí se ji obě větší strany koalice oživit. Je ale smutné, že zatímco před volbami mělo „strašení Řeckem“ obhájit škrty ve výdajích, slouží dnes stejný argument k obhajobě zvyšování daní.
Pokud se pravicová vláda soustřeďuje na zvyšování daní, znamená to, že zřejmě rezignovala na možnost provést to, co od ní všichni čekali – důraznou reformu výdajové stránky rozpočtu. Důraznou reformou přitom není pozastavení pár staveb dálnic ani snižování platů školníkům, ale reforma mandatorních výdajů. Silný mandát vlády – nejsilnější většina ve sněmovně v historii České republiky – dával naději, že během prvního roku dojde k výrazným změnám v tom, komu a jak se rozdělují peníze z veřejných rozpočtů. Místo toho se vláda zmohla jen na pár kosmetických změn, v jejichž účinnost nevěří snad ani ona sama.
Mistři světa v řečnění
Druhou cestou by byla podpora rychlejšího ekonomického růstu. Jenže to by se rozhádaná vláda musela shodnout na výběru priorit a jasně říct, co a jak bude podporovat. Existují tak například krásně napsané materiály o posilování české konkurenceschopnosti s motivačními názvy jako Zpět na vrchol 2012–2020, jenže jejich uvádění do života silně pokulhává. Pod obecné proklamace o efektivnosti veřejných institucí, omezování nadměrné regulace, lepším plánování zdrojů na infrastrukturu a vzdělávání či osobní odpovědnosti ministrů se samozřejmě podepíše každý. Jenže každý, kdo sleduje dnešní fungování české vlády, vidí, že plány na radikální změnu byly zapomenuty pět minut poté, co skončila prezentace materiálu na Úřadu vlády. Bohužel, protože tyto plány mohly pro českou ekonomiku a zdraví veřejných financí udělat mnohem více než to, že se ubere na platech školníkům.
Upozornění: Tyto texty vyjadřují osobní názor autora. Napsat mu můžete na adresu blog (zavináč) prouza.cz
