Když před pár lety předstupoval před poslance, novináře či voliče jakýkoliv premiér nebo ministr financí, aby jim představil další kolo škrtů veřejných výdajů, rozhodně v jeho projevu nechyběla odvolávka na Mezinárodní měnový fond. Pokud šlo o členskou zemi Evropské unie, pak byl Mezinárodní měnový fond součástí proslavené „trojky“ spolu s Evropskou komisí a Evropskou centrální bankou.
Bruselsko-washingtonský tlak na škrtání v rozpočtech a snižování schodků za každou cenu byl ještě nedávno brutální. Kdo neškrtal, byl prezentován jako nezodpovědný politik, ničící budoucnost země. Nejlepší ministři financí nedostávali ceny za to, že dokázali chytrou politikou podporovat růst své země a vyšší příjmy svých občanů, ale za to, že dokázali za každou cenu snižovat schodky veřejných financí pod nějakou arbitrárně stanovenou hranici.
Najednou je ale všechno jinak. Zkušenost Evropy i řady jiných zemí jasně ukázala, že z nízkého schodku se nové šaty neušijí a že ekonomická stagnace a rostoucí nezaměstnanost rozhodně nejsou tím, co by měl zodpovědný politik prosazovat. Nejen proto, že to poškozuje lidi i podniky, ale také proto, že nespokojenost a strach o práci a úspory podporuje boom nových agresivních politických stran.
Zvláštní je, že na tento vývoj (v řadě zemí brutálně zdůrazněný výsledky voleb do Evropského parlamentu letos v květnu) nezareagovala z oné „zlé trojky“ jako první Evropská komise. Místo aktivního hledání nových cest podpory stagnující evropské ekonomiky Komise zamrzla ve fázi opakování hesla „růst a zaměstnanost“, aniž by dokázala najít nějakou náplň této fráze.
Nečekaná zprávy z MMF
Poněkud překvapivě s novou hospodářskou politikou přišel Mezinárodní měnový fond, onen často obávaný symbol tvrdého kapitalismu a drsné fiskální politiky. Minulou sobotu, v rámci pravidelného ročního setkání členských zemí MMF, vydal řídící tým velmi zajímavé prohlášení (jehož text je k dispozici zde: http://www.imf.org/external/np/cm/2014/101114.htm).
Hemží se to v něm slovy jako zvýšení potenciálního růstu, vytvoření robustnější a udržitelné ekonomiky, případně ekonomiky bohaté na pracovní místa. Prohlášení vedení MMF také výslovně chválí ekonomické oživení v USA a Velké Británii, zatímco Japonsko a zejména eurozóna slouží za příklady příliš malého zlepšení stavu ekonomiky (a i to je vlastně jen opatrný diplomaticko-ekonomický eufemismus).
Strašidlo nezaměstnanosti
Klíčem ale spíše než růst zůstává problém vysoké nezaměstnanosti. Největším paradoxem posledních let je totiž to, že i pokud některé světové ekonomiky začaly opět růst, nevytváří dostatek nových pracovních míst, nemluvě o pochybné kvalitě řady těch, které nakonec vzniknou.
Nemožnost najít práci (natož trvalou či dokonce dobře placenou práci) má dobře pochopitelné negativní vlivy na společnost – a samozřejmě také motivuje řadu lidí k rozhodnutím za volební plentou, která by ještě před pár lety považovali za nemyslitelné a nepřijatelné.
Evropa navíc stojí před velkým rizikem, že bude hůř. Zatímco Mezinárodní měnový fond pochopil a přijal nutnost změnit škodlivou politiku minulých let, Evropská komise a částečně i Evropská centrální banka víru v samospasitelnost fiskálních pravidel zatím neopustili. Pokud je k tomu neinspirovala stále vysoká nezaměstnanost v řadě evropských zemí, snad je ke změně názoru časem donutí zhoršující se ekonomická situace Německa.
psáno pro tabletový týdeník Dotyk
