PUBLICO Propagandistické akce Moskvy v Evropě jsou hrozbou pro politickou soudržnost EU, míní český státní tajemník pro evropské záležitosti. Německo má být letos hlavním terčem, avizuje.
Tomáš Prouza je státním tajemníkem pro evropské záležitosti české vlády, kterou vede proevropská ČSSD, jež se potýká se značně euro-skeptickým názorem veřejnosti a s prezidentem, který se chlubil podporou kandidatury Donalda Trumpa. Jeho úloha tak v žádném případě není jednoduchá. Prouza, který byl v Lisabonu na setkání se svým portugalským protějškem, kritizuje formu, jakou Evropská unie přistupuje k Rusku, a viní vysokou představitelku EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Federicu Mogheriniovou z nedostatku koherence a sbližování se s Ruskem. Snaží se vysvětlit odmítání muslimských uprchlíků. Chválí Merkelovou a míní, že Evropa už nemůže oddalovat vytvoření vojenských kapacit hodných tohoto jména.
Česká republika, Maďarsko nebo Polsko procházejí bouřlivou cestou ve vztahu k Evropě. Vláda v Praze je výjimkou, ne však prezident Miloš Zeman. Jak vysvětlíte tento odklon?
Myslím si, že největší problém otázky Evropské unie je, že mluvíme jen o ekonomii. Mluvíme o ekonomickém růstu, ale nikdy nezmiňujeme hodnoty. Myslím si, že je tohle ještě pozůstalost z doby komunismu, kdy se nikdy nemluvilo o hodnotách.
Už je to hodně let od nastolení demokracie, ale tenhle pocit se nemění.
Myslím, že tohle byla největší chyba našich politických lídrů. Pokud se podíváme na současné dějiny, všimneme si, že hlavním cílem prezidenta Havla byl návrat do Evropy. Ti, kteří přišli po něm, prezident Václav Klaus a nyní Miloš Zeman, se dívají na ekonomické otázky a nezabývají se hodnotami.
Visegrádská skupina měla smysl před několika lety. Dnes už reprezentuje země s velmi rozdílnými vztahy k Evropě. Má ještě smysl stavět se společně k evropským otázkám?
V některých oblastech to smysl ještě má. Visegrádská skupina vznikla, aby nám pomohla připravit vstup do Evropské unie a do NATO. Jedním z důvodu, proč přežívala po dobu 25 let, je, že jsme se nikdy nepokoušeli shodnout se úplně na všem. Právě díky této neformálnosti stále funguje. Můžeme ovšem konstatovat, že v posledních dvou nebo třech letech se stala nálepka Visegrádu nebezpečnou. Dnes je např. česká zahraniční politika více zaměřená na Německo, ale zároveň se snažíme dovést Rakousko na stranu střední Evropy. Také se snažíme dívat se mimo náš prostor, věnujeme hodně času a energie práci se zeměmi jako Švédsko a Holandsko, uvidíme, zda se nám podaří lépe pracovat se Španělskem a Portugalskem, zeměmi, do nichž jsme nikdy neinvestovali dostatek energie.
Polsko má dnes nacionalistickou vládu silně proti Rusku. Maďarská vláda je rovněž nacionalistická, ale naopak chválí ruského prezidenta. Jaké je české stanovisko v této hře, která se nyní odehrává ve střední Evropě?
Tohle je pro nás velmi jasné: Rusko není náš přítel, naopak, je jedním z největších nebezpečí. Jedním z největších problémů, se kterými se potýkáme, je ruská propaganda a ruská menšina v naší zemi, přibližně 100 000 lidí.
Což se nezdá být mnoho v zemi s 10 miliony obyvatel.
To ne. Máme víc Ukrajinců. Ale rozdíl je v tom, že ti se chtějí integrovat, Rusové nikoliv. Mají oddělené školy, vlastní doktory, advokáty, žijí v malých enklávách, a to je potenciální problém. Prostou ukázkou je počet diplomatů, které Rusko udržuje v zemi. Čína má v Praze 30 diplomatů, USA přibližně 70, Rusko 140.
Jak se díváte na otázky bezpečnosti, které vyvstávají v pobaltských státech ve vztahu k Rusku? Může zvolení Donalda Trumpa věci ještě více zkomplikovat?
To jsou různé otázky. Co se týče pobaltských zemí, věřím, že ještě větší nebezpečí je vojenského charakteru. V mé zemi jde spíše o schopnost propagandy, tak jako jsme nyní viděli ve Spojených státech amerických, kde byly zpochybněny základy demokratického systému. Rusko provádí mnoho takových operací v České republice, provozuje asi 40 webových stránek s nepravdivými informacemi a daří se mu lidi přesvědčit, že nic dnes není pravdivé nebo trvalé. Což je velmi odlišné od staré komunistické propagandy, kde se snažili přesvědčit, že nebe je zelené. Touhle novou propagandou řeknou, že je lehce modré nebo lehce zelené. Dopad má hlavně na mladší jedince, kteří se nepodíleli na přechodu k demokracii. Slýchám mladé říkat, že demokracie je příliš složitá, že se všechno odehrává pomalu, lehce přijímají názor, že by bylo lepší mít někoho schopného, kdo by činil rychlá rozhodnutí a realizoval je. A to je velmi nebezpečné.
Jak se domníváte, že by Evropská unie a NATO měly reagovat na tento soustavný tlak Moskvy na Evropu?
Znepokojuje mě, že se některé země nedívají na Putinovo Rusko jako na skutečné nebezpečí. Největší problém je Itálie, ale také nás překvapuje Holandsko. Je tam registrováno tolik ruských společností kvůli daňovým úlevám, že se stávají jistou formou tlaku na vládu. Myslím, že tyto dvě země jsou největším otazníkem v budoucím vztahu s Ruskem. Třetím problémem je samotná (vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku) Federica Mogheriniová. Ani zdaleka nepovažuje Rusko za hrozbu. Od někoho v její funkci bych očekával, že bude schopen povzbudit Evropu, aby byla více aktivní. Ale když vidím, co dělá, pochybuji, že chce, aby byla EU silným hráčem na mezinárodní scéně. Dokonce i v životně důležitých otázkách pro nás jako je konflikt v Sýrii. Myslím, že neexistuje vážnější problém, než je krize v Sýrii, už kvůli jejím důsledkům jako je uprchlická krize. Mogheriniová se spokojí s faktem, že krize je zodpovědností jen USA a Ruska.
Byla to právě Merkelová, jíž se podařilo udržet evropské spojení vůči Putinovi, a byla to i ona, která se velkoryse zachovala k uprchlíkům. Jak se dnes díváte na Německo?
Věřím, že kancléřka bude tento rok hlavním terčem ruských operací. Rusové udělají všechno proto, aby podpořili SPD a Die Linke a koalici mezi sociálními demokraty a ex-komunisty. Pokud se tohle stane, můžeme zapomenout na jakoukoliv koherentní evropskou politiku vůči Rusku. Sankce skončí rychle.
Jak vidíte budoucnost Evropské unie se všemi těmito rozpory a nejistotami? Jste pesimista?
Jsem od narození optimista, ale myslím, že existuje obrovské nebezpečí, že nás čeká velká krize. Putin umí být vytrvalým hráčem. Předstírá, že hraje šachy, ale přitom je hraje hokejkou. A my na tohle nejsme připravení. Nedostatečně se koordinujeme. Vždycky mě překvapí, že ani v roce 2017, po teroristických útocích, ukrajinské krizi a stále aktivnějších ruských operacích, tajné služby nedokážou spolupracovat odpovídajícím způsobem.
Přesto se NATO rozhodlo zvýšit vojenské působení v baltských zemích a v Polsku, včetně amerických jednotek. Ještě ale také nevíme, co může udělat Trump.
Proto si myslím, že se musíme tím spíš zaměřit na vytvoření evropské vojenské síly. Máme na to tak 10 až 15 let. Ale v první řadě se musíme rozhodnout, zda o to opravdu stojíme jako EU. Mogheriniová v prosinci představila Evropské radě „úžasný“ dokument o evropské globální strategii, který je vágní a prázdný a nikdo se ani neměl k tomu, aby ho prodiskutoval. Vážně chceme být mocností s globálním vlivem? Možná ne. Možná nás nezajímá, co se děje v Latinské Americe nebo v Jihočínském moři. Chceme-li však být aspoň regionální mocností, jak definujeme náš region? Je to jen Evropa? Nebo Evropa, která zahrnuje Rusko a Turecko? Která zahrnuje Blízký východ? Severní Afriku? Ano nebo ne? O tomhle nikdy nediskutujeme, než učiníme rozhodnutí. Přitom by to měla být první věc, kterou bychom měli udělat. Ještě stále můžeme počítat s USA a NATO. Hlavním problémem NATO totiž podle mě není USA, nýbrž Turecko. Víme, že USA nám dá nějaký čas, abychom vylepšili naše vlastní schopnosti. Ale Turecko může zítra rozhodnout o zablokování jakéhokoliv rozhodnutí NATO. A my s tím nebudeme moci cokoliv udělat.
Vraťme se zpět k uprchlíkům, Česká republika projevila silné xenofobní názory ve vztahu k muslimským uprchlíkům, ale také k jiným menšinám, jako jsou Romové. To je také součástí dědictví komunismu? Jak to vysvětlujete?
Jak jsem již řekl, máme velkou komunitu Ukrajinců, která se perfektně integrovala. Hned jsme jim dali pracovní povolení a povolení k pobytu. Před 15 lety k nám přicházeli pracovat hlavně muži. Dnes přicházejí celé rodiny. Rovněž máme i výraznou vietnamskou komunitu, která sahá až do doby komunismu. Jsou integrovaní, nesmírně pracovití a jejich děti jsou ve školách často mezi nejúspěšnějšími. Také máme kubánskou komunitu, kterou mají všichni rádi.
To ovšem nemůžeme říci o uprchlících muslimského původu.
Nikdy jsme nevěděli, jak integrovat Romy, a tenhle problém trvá už 50 nebo 60 let. Proto se lidé tolik obávají muslimských uprchlíků. Nevědí, jak je integrovat, bojí se vzniku další menšiny na okraji společnosti. Druhý problém je, že podceňujeme vliv médií. Když zapneme televizi nebo čteme noviny, slyšíme o Islámu jen ve spojitosti s Islámským státem a terorismem. Nikde žádná pozitivní zpráva o normálních muslimech. Lidé pak mají z Islámu strach, protože jej spojují s terorismem a bojí se, že se nedovedou integrovat do společnosti. Případ s Romy je naneštěstí stále aktuální, i když kvůli migrační krizi toto téma nechávají nacionalisté trochu na pokoji.
V říjnu máte volby. Může vaše strana opět vyhrát?
Musíme vyhrát. Souboj bude mezi sociálními demokraty a novou stranou založenou miliardářem, jemuž se říká český Berlusconi. Jeho strategie byla v jednom ohledu velmi účinná: přesvědčila lidi, že už se nejedná o politický souboj mezi levicí a pravicí, ale o souboj mezi novým a starým, doplňujíce, že staré nikdy nevyhraje. To je pro nás velká výzva.
Jak se díváte na „Brexit“? Myslím, že ve Velké Británii není moc Čechů.
Není. Poláků je tam víc než milion a mnoho z nich s nízkou kvalifikací. My tam máme přibližně 100 000 Čechů, ale většinou jsou vysoce kvalifikovaní. Pokud budou nuceni k návratu, bude to pro naši ekonomiku výhodné. Pokud se budou muset vrátit Poláci, zrodí se vážný sociální problém.
Ale dopad „Brexitu“ není jen otázka pracovního trhu. Bylo to, navzdory všemu, překvapení.
Protože podceňujeme problém vnitřních migračních toků. Je mnoho lidí, kteří věří, že imigranti z chudších evropských zemí jdou do Německa nebo Velké Británie, aby měli přístup k sociálním dávkám. Této myšlence, která není správná, se musíme bránit. Lidé jdou za prací a přispívají na sociální systém těchto zemí. Zároveň se výrazně zhoršuje nálada ve společnosti. Od referenda se výrazně zvýšily útoky na Čechy v Anglii. Naposledy jsme podobnou náladu viděli ve 30. letech minulého století a mysleli jsme si, že už nikdy nic podobného neuvidíme. Záhy jsme zjistili, že tomu tak není. Vidíme to nejen na Anglii, ale třeba také na bývalém východním Německu nebo na Skandinávii či Holandsku. Jedinou odpověď, kterou máme, je zajistit vyšší platy a lepší životní úroveň v zemích střední a východní Evropy, aby lidé neměli důvod migrovat za prací. Vždyť koheze je základem evropské myšlenky. Problém ovšem je, že ve většině těchto evropských zemí navzdory růstu HDP platy nerostou.
