Snad každý z nás se někdy dostal do situace, kdy neměl dost peněz. A je jedno, jestli nám v dětství chybělo pár korun na novou hračku nebo jsme si chtěli opravit náš byt. Hledali jsme, kdo by nám chybějící peníze půjčil a pokud jsme tu věc opravdu chtěli, byli jsme ochotni přistoupit na téměř jakékoliv podmínky – ať už to bylo splácení pomocí mytí nádobí po večeři nebo odevzdávání třetiny výplaty bance.
Říká se, že člověk by se měl poučit ze všeho, co dělá. Co si tedy odnést z půjčování peněz? Pro mne osobně byly lekce dvě. Tou první je, že si člověk může půjčit jen tolik, kolik je pak schopen splatit. To na první pohled zní logicky, ale spousta lidí na tohle pravidlo zapomíná. A firmy poskytující půjčky pochopily, že jednodušší než se věnovat vymáhání dlužných peněz je poslat k dlužníkovi exekutora. Stačí jednou vidět nešťastného souseda, kterému z bytu odnášejí nejen nově koupenou televizi, ale i další vybavení, aby se první lekce zapsala hodně hluboko (i když je stejně zvláštní, jak nepoučitelný člověk je).
Druhou lekcí z dětsví bylo – pečlivě si rozmysli, na co si půjčuješ. Občas až při splácení si člověk přizná, že bylo mnohem lepší chvíli počkat a raději si našetřit. Ale jako téměř ve všem i toto poznání přichází až časem – a při okouzlení každou novou věcí se obratem vypaří z hlavy.
Podobné zkušenosti má asi téměř každý čtenář. Platí to ale i pro stát? V novinách stále čteme o tom, jak se stát zadlužuje, kvůli rostoucímu dluhu nemůžeme přijmout euro i kdybychom ho chtěli a ministerstvo financí dokonce na podzim kvůli zadlužení českého státu dluh ještě zvýšilo tím, že si zaplatilo několik velkých inzerátů v novinách a situaci vykreslilo v černočerné barvě. Následující veřejný spor ministra s jeho (tehdejším) prvním náměstkem, který s úžasem sledovala řada analytiků, ukázal jednu zvláštní věc. Pokud něco dluží jednotlivec, ví se přesně, jak vysoký jeho dluh je. Ale dluh státu vůbec není jednoduché spočítat. Existuje několik různých metodik a celková výše dluhu závisí pouze na tom, jakým koeficientem přepočtete hrušky na jablka.
Stejnou alchymií je prostoupena i příprava státního rozpočtu, který říká, kolik stát získá z daní a dalších plateb, kolik vynaloží (a na co) a jak velká díra na konci zůstane. Proč by nás to mělo zajímat, když jde o údajně složitou a neproniknutelnou věc? Státní rozpočet je sice na první pohled velký a spletitý, ale po rozhrnutí onoho tajemného závoje je vidět, že se svou podstatou nijak neliší od rozpočtu rodinného. Až na jednu věc – stát si může půjčovat mnohem více než rodina. A na rozdíl od ní si nemusí dělat příliš starostí s tím, jak dluhy zaplatit. Zatímco v bance budou při žádosti o půjčku velmi pečlivě posuzovat, jaký máte příjem a náklady na živobytí, státu jsou všichni ochotni půjčovat téměř bez limitu. Vědí totiž dobře, že když nebude na splátky, stačí zvýšit daně a je po problému. A rozhodně se nemusí bát toho, že jejich majetek přijdou zabavit exekutoři. Stejně dobře poslouží trik s odkládáním splátek nebo prodloužením splatnosti tak, aby se náklady rozložily i na další generace. Jedno z prvních pravidel, které se naučí každý politik po prvním zvolení do funkce, zní: mé dluhy zaplatí ti, kteří přijdou po mně.
Právě z přehnaného zadlužování plyne první „rozpočtové“ nebezpečí – vyšší daně než je nutné a někdy v budoucnu i nedostatek peněz. Čím větší dluhy stát má, tím rostou náklady na úroky. V případě velmi zadlužených zemí také klesá jejich důvěryhodnost a věřitelé požadují čím dál tím vyšší úroky. Postupně se tak roztáčí spirála, která se zastavuje velmi těžce. Pokud se příliš zadluží domácnost, přijde prostě exekutor a zabaví zbylý majetek. Příliš zadlužený stát se snaží vyždímat co nejvíce peněz od svých občanů. Jinak řečeno – dnešní rozhodování o výši schodku veřejných rozpočtů je ve skutečnosti rozhodováním o tom, kolik peněz nám v budoucnu zůstane a kolik budeme muset odevzdat na daních. A – alespoň krátkodobě – bude hůř. Všechna ta zaklínání politiků v televizi a v novinách o tom, jak je potřeba ozdravit veřejné finance znamená, že se musíme rozhodnout – buďto snížit výdaje (sociální dávky a důchody) nebo zvýšit příjmy (tedy zvednout daně). To ale samozřejmě nikdo neřekne nahlas. Žádná třetí cesta ale neexistuje.
Existuje ale ještě jedno „rozpočtové“ nebezpečí – špatně sestavený rozpočet. Stát každý rok určuje, kolik peněz půjde na důchody a různé sociální dávky, kolik se bude investovat do potřebných dálnic i nepotřebných obrněných transportérů – a kolik peněz bude určeno na rozvoj naší země. Při přípravě rozpočtu se tak každý rok vedou diskuse o tom, zdali raději zvednout příspěvek nezaměstnaným o 30 korun na měsíc nebo ne a uspořené miliardy raději investovat do podpory vědy a výzkumu, zdali raději koupit vojákům nové zbraně nebo postavit o deset kilometrů dálnice více. Politické preference jsou přitom jednoduché – vyšší sociální dávky pozná většina voličů a stejně tak ocení i novou dálnici.
Podpora vědy a výzkumu nebo investice do lepšího životního prostředí je sice pro budoucnost země mnohem důležitější – ale není příliš vidět a ocení ji jen málokdo. S tím, jak se otevřel pracovní trh Evropské unie, začíná řada vzdělaných lidí odcházet z ČR – a nová dálnice není důvodem pro to, aby tady zůstali. Dát přednost čistému životnímu prostředí a lepšímu vzdělávacímu systému před novou dálnicí a vyššími sociálními dávkami je proti lidské přirozenosti, která chce všechno hned a která dává přednost věcem, které jsou vidět. Jenže řada zemí okolo nás pochopila, že důležitá je budoucnost – a tak riskujeme, že se z nás stane středoevropská montovna, fungující podle plánů někoho jiného.
Politici nemají sestavování rozpočtu příliš rádi – nevyhoví všem a na každé splněné přání či volání po dotaci připadá deset přání nesplněných. Ale hlavně je rozpočet nutí chovat se nerozumně. Zodpovědný přístup k rozpočtu je totiž takový, který jim nepřinese žádné volební hlasy. A hluboko zakořeněnou českou tradicí je přece dát přednost vrabcům v hrsti…
Psáno pro Reader’s Digest.
Upozornění: Tyto texty vyjadřují osobní názor autora.
